Martin Švec Blog

Proč mít rád předrevoluční architekturu

Doba pokročila. Domy, se kterými mnozí z nás vyrůstali, jsou už domy z časů našich dědečků. Je čas mít úctu ke stavbám 2. poloviny 20. století úplně stejně, jako chováme úctu ke stavbám řekněme prvorepublikovým.
Proč mít rád předrevoluční architekturu

Rubrika: Architektura kosmického věku
Autor: Martin Švec
Datum zveřejnění: 2018-08-07

Většina z nás respektuje a oceňuje starou architekturu – gotické kostely, barokní zámky, městské domy z 19. století, chalupy po prababičce, ba i více či méně obyčejné prvorepublikové domy. Většina z nás dokáže vnímat krásu starých domů. Jsou cílem našich dovolenkových cest a ctít je učíme už naše děti. Mnoho z nás cítí hněv, nebo aspoň píchání v srdci, když kráse těchto starých domů někdo ublíží. Třeba, když oseká z fasády všechnu štukovou výzdobu a vše zahalí do barevného polystyrenu. Vše samozřejmě korunují plastová okna a střešní tašky zářící svojí křiklavou novotou až do Černobylu. Když tohle provedli jedné nejmenované české základní škole z počátku minulého století, zadavatel a projektant si to (oprávněněně?) slízli od internetových diskutérů, kteří jim jasně ukázali, že na architekturu našeho národa si sahat nenechají.

Představme si, že totéž provedeme nějaké škole nebo sámošce ze 70. let. Lesknoucí se ocelohliníkové výkladce nahradíme plastovými rámy silnými jako noha od kulečníku. Polystyren nemilosrdně pokryje vše, co mu přijde do cesty – břízolitovou šedou fasádu, kabřincový obklad přízemí, ba i boletické panely na fasádě patra. Přístřešky a balkony musí pryč, sloupy a boční stěny lodžií ztloustnou jako slon v cukrárně. A vše v nějaké vytuněné barvičce. Je libo odstín lososový jogurt, citruňka (výsledek zkřížení citronu s meruňkou, pozn. red), případně žabí hlen? Tak co? Už vás píchá u srdíčka?

Ano, domy takříkajíc z doby socialismu obvykle nejsou ty, pro které bychom plakali. Obecný vkus je považuje za banální, čistě účelové, nebo nedejbože ideologické stavby, které přece nejsou hodny našeho krasocitu. Z Trabanta Mercedesa neuděláte. Býval to ošklivý komunistický barák, teď je to opět ošklivý barák – aspoň, že už ne komunistický.

Modernistické stavby z 60. až 80. let mají také svoji krásu. Jen na rozdíl od tradičních staveb není patrná na první pohled. A nejde ruku v ruce se všeobecnou líbivostí. Zatímco na starých stavbách obdivujeme malé měřítko – jejich detail, moderní stavby musíme vnímat jako celek. Chce se na ně dívat velkorysým okem a hledat výtvarný záměr ve velkém měřítku celých hmot a ploch. To, co dává modernistickým stavbám krásu, je celkový tvar, proporce mezi jejich částmi velkých rozměrů a kontrast s jejich okolím. Základem úspěšné rekonstrukce modernistické stavby je správně přečíst její architektonický záměr. A ten následně posílit, nikoliv umačkat banalitou.

Můžeme si všimnout, že estetické působení modernistických staveb je založeno na kontrastu – těžké (stěna s keramickým obkladem) versus lehké (ustupující stěna lodžie, lehká fasáda). Přísné (hladká fasáda) versus hravé (stěna s mozaikou), otevřené (prosklená stěna kolem chodníku) versus uzavřené (řada stejných oken ve stěně).

Tak jako jsme přijali tradiční architekturu za samozřejmou součást našeho světa, musíme tak přijmout i modernistickou architekturu. Třebaže vypadá na první pohled banálně. Když umíme vkusně rekonstruovat obyčejné staré domy, měli bychom umět se stejným vkusem rekonstruovat i obyčejné novodobé domy. Celková úroveň společnosti se nepozná ani tak na exkluzivních stavbách, ale na běžné produkci. Pokud stavby z doby nedávno minulé právě dosluhují, máme velkou šanci je kromě nezbytné technické modernizace i výtvarně zkultivovat. A to uděláme nejlépe tak, že podpoříme jejich ducha. Nikoliv, že půjdeme proti němu.

 ©2006-2015 Martin Švec | Napište mi | Administrace