Martin Švec Blog

Mýtus č. 1 | architektura nesvobody

Prý, že architektura 2. poloviny 20. století je svázána samotnou podstatou nesvobodného režimu a údajnou dobovou kolektivní zabedněností.

Řekněme důrazně a hned na začátku, že samo označení „socialistická architektura“ je jeden velký mýtus. Architektura v našich zemích v 60. až 80. letech totiž nedělala nic jiného, než že se vyvíjela v souladu s celosvětovými trendy. O tehdejším režimu si můžeme myslet cokoliv. Nicméně architekti rozhodně nežili uzavřeni za železnou oponou a neposlouchali pokyny sovětského vedení. Největší česká architektonická esa, jako třeba Karel Prager, Alena Šrámková nebo manželé Machoninovi měli možnost cestovat i po tzv. západních zemích. A hodně té možnosti využívali, aby se přiučili, jak třeba takové obchodní domy nebo hotely stavěli přední světoví architekti. Navíc režim, který se sám označoval jako socialistický, jen minimálně zasahoval do svobody tvorby projekčních ústavů. Mnohem více architekty „dusily“ tlaky na co největší ekonomiku návrhu a tlaky dodavatelů materiálů. To stejné, dost možná ve větší míře, ale máme i teď.

Jak to skutečně bylo s onou komunističností, si ukažme na životním příběhu jedné nejmenované architektky.

 ©2006-2022 Martin Švec | Napište mi | Tento web nepoužívá cookies.