Martin Švec Blog

Transgas Praha - poslední komentovaná prohlídka

Stovky lidí přišly uctít unikátní světovou architekturu z Prahy, než nadobro zmizí. O architektech jako rockových hvězdách, smůle památkářů, státu jako slouhovi velkého byznysu a skandální prázdnotě argumentů pro zbourání. A především, o systémových příčinách.
Transgas Praha - poslední komentovaná prohlídka

Rubrika: Architektura kosmického věku
Autor: Martin Švec
Datum zveřejnění: 2018-10-08

Tolik lidí ve své blízkosti ještě Transgas dost pravděpodobně nezažil. Zájem o komentovanou prohlídku s původními architekty Aulickým a Fišerem byl s trochou nadsázky srovnatelný s koncertem rockové hvězdy. Není divu, když připravovaná demolice, která vzbudila protesty laické i odborné veřejnosti, je na spadnutí. V tuto chvíli má současný majitel v ruce platný demoliční výměr. A veškeré legální prostředky, které by mohly demolici odvrátit, jsou vyčerpány. Nálada na setkání byla dost (hodně) protestní, což je v této situaci naprosto přirozené. Zejména díky postřehům architekta Václava Aulického vyplynuly zajímavé skutečnosti, které mohou změnit pohled společnosti na Transgas. Nejen na něj, ale i na architekturu 2. poloviny 20. století jako takové.

To podstatné uniká

Případ Transgasu odhaluje kritický stav památkové péče v naší zemi, který by se dal charakterizovat jako pro stromy nevidět les. Pokud opravujete dům v centru města nebo poblíž nějaké známé památky, úřad zodpovědný za památkovou péči Vás určitě nenechá v klidu. Nařídí Vám přesně vyzkoumat původní barvu fasády a tu použít, zaměřit a rozkreslit detaily původních oken, předepíše přesné umístění a velikosti střešních oken... Zkrátka, bude bazírovat na úplných detailech a při náznaku jakéhokoliv tvůrčího přístupu se stanete podezřelým z přípravy zločinu proti kulturnímu dědictví naší země. Oproti tomu působí jako chucpe, když památkáři takřka bez mrknutí oka schválí demolici unikátní moderní architektury. Připomíná to smůlu policistů na fotbalovém stadionu, kteří zatímco probírají návštěvníkům kapsy, někdo zavraždí trenéra. Jakkoliv nespravedlivé se to celé může zdát, nezbývá nám než to chápat. Je to obecná zásada reálného fungování úřadů – v jakékoliv době a v jakémkoliv režimu. Trvat na maličkostech je vždy mnohem lépe proveditelné než myslet koncepčně. Je to nejen duševní námaha, ale i velké riziko. Udělat čáru přes rozpočet soukromému vlastníkovi, riskovat tím povinnost náhrady mnohamilionové škody ze svého a následně to zdůvodňovat principielně nejasnými pojmy jako mimořádná architektonická hodnota, to je opravdu hrdinský čin.

Systémová příčina

Sám Aulický přiznal, že investor s přáním vše zbourat je až důsledek problému. Hlavní problém je, že budova byla vůbec nějakému takovému investorovi prodána. Soukromý developer dělá jen to, co mu velí podstata jeho fungování – maximalizovat zisk z pozemku, který vlastní. A k tomu stěží poslouží původní budova. Každý starší dům vyžaduje investici. A v případě Transgasu by tato investice byla opravdu značná. Až tak, že pro samotného investora by se nevyplatila. Státním organizacím, které měly prodej Transgasu na starosti, to samozřejmě muselo být jasné. Stejně tak si musely být vědomy, že prodávají jedno z nejlukrativnějších míst v Praze. A to je dost na to, aby se neprodalo jen tak jednoduše nejvyšší nabídce a takříkajíc „šmytec“. Místo nese kromě hodnoty architektonické i hodnoty společenské a národně historické. Hned vedle je Český rozhlas, o který se ve 20. století hned třikrát hrdinně bojovalo. A dům přímo na křižovatce mezi rozhlasem, Národním muzeem a bývalým Federálním shromážděním se „prostě“ prodá jako chajda u rybníka. Architekti naznačili možné cesty ke zlepšení. Buď povinnost pro zájemce o lukrativní parcely v centrech měst předkládat ideové studie jejich využití. A o vítězné nabídce rozhodovat na základě těchto návrhů využití, nikoliv dle nabídnuté ceny. Anebo nabídnout dotace na obnovu, které vyrovnají investorovy zvýšené náklady se zachováním unikátní architektury. Celé to však má jedno úskalí. Musí být nějak rozhodnuto, že se jedná o unikátní architekturu. Jedinou legální možností je prohlášení za kulturní památku. Což, ať chceme nebo nechceme, je rozhodnutí politické. A v případě Transgasu k němu nebyla politická vůle. Co také dělat, když proti názoru pro zachování světově ojedinělých architektonických hodnot stojí veskrze ideologicky motivovaný názor, že zločiny minulého režimu je třeba napravovat i za cenu páchání neopravitelných chyb. Třeba i tak, že těmi zločiny budou i domy v té době postavené. Co dělat, když druhý jmenovaný názor je zastáván na rozhodujících místech? Ostatně, jako morálně přitažlivá záminka pro nezasahování do volného trhu.

Argumentační fauly a alternativní fakta

Myšlenky na „nedostatečně hrdinskou“ památkovou péči a pojetí státu jako servisu pro bohaté soukromé investory odhalují v plné nahotě hloupost argumentů, které podporují zbourání. Nový dům prý obnovuje tradiční blokovou zástavbu, přičemž modernistický odklon od ní je historický omyl. Ve skutečnosti, bloková zástavba s novým domem vzniknout nemůže. Bude to jen jakýsi hybrid mezi tradičním a moderním urbanismem. Třetí budovu Transgasu, dnešní pobočku Světové odborové organizace její majitel odmítl prodat. Musí být k ní zachován přístup a nový dům musí zachovat odstup od její fasády. Na místě stojí rohový činžák z konce 30. let, tzv. Žáčkův dům. Jeho majitel jej také neprodal a požaduje zachování odstupu. Ze strany Římské ulice je technický vjezd do Českého rozhlasu. Tedy navrhovaný dům ruší důmyslně komponovaný veřejný prostor a místo něj přináší vyšlé uličky podle hesla „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Dále – Transgas je označován jako příklad socialistické stavby. Bere se, jako by nesla spoluvinu za nesporné zločiny minulého režimu. Faktem ale je, že návrh vznikal kolem roku 1968, v období tzv. pražského jara. Tehdejší režim dal zadání na budovu zvláštního politického významu, podle toho poskytl nadstandardní rozpočet a do práce architektům nezasahoval. Následně se divil, co to vlastně z režimních peněz vzniklo – architektura inspirovaná západem. Dobové odborné časopisy dokonce architekturu označovaly jako „nedostatečně socialistickou“. Další argumentační klam je veskrze praktický – nedostatek parkování. To je fakt. Místo opravdu není „car friendly“ a příjezd autem by měl být vyhrazen pro údržbu a zásobování, ostatně jako u spousty domů v nejtěsnějším centru města. Nový dům však nic moc nevyřeší. Prostor pro podzemní garáže je omezený, protože pozemek se nachází přímo nad železničními tunely. A navíc je ukrojený pozemky zmíněného Žáčkova domu, Světové odborové organizace i příjezdem pro Český rozhlas. Při odečtení ramp bude plocha pro parkování nadále nedostatečná a bude vyžadovat výjimku. Tudíž, když si to shrneme, investor a jeho reklamní agentura zcela marně vynakládají energii na argumenty pro zbourání. Stačilo, kdyby mluvili na rovinu a jasně řekli: „Původní budova je pro nás příliš malá a rekonstrukce se nám nevyplatí.“ Logicky pak vyvstane otázka: "Tak proč jste to vůbec kupovali?"

 

 ©2006-2015 Martin Švec | Napište mi | Administrace