Martin Švec Blog

Obrana Transgasu, aneb modernistická architektura v těžkých časech moderní doby

V posledních letech roste zájem veřejnosti o architekturu, které se dosti pejorativně říká socialistická. A to trochu paradoxně v době, kdy je velká část cenné architektury 2. poloviny 20. století ohrožena. Ať už necitlivými přestavbami nebo rovnou demolicemi. Jednou z mimořádně cenných, avšak kriticky ohrožených staveb je soubor budov Transgas v Praze. Stojí na místě, kde se Vinohradská třída potkává s Národním muzeem.

Komplex budov Transgas je pozoruhodným příkladem moderní architektury přelomu 60. a 70. let minulého století. Vypočítávat jeho architektonické a výtvarné kvality by bylo na prostoru tohoto článku nošením dříví do lesa. Mnohem lépe to zvládli kolegové a kolegyně z Klubu za starou Prahu (zde), nebo třeba Adam Gebrian ve svém rozhovoru pro Český rozhlas(zde). My se teď zaměříme především na jeho urbanistické kvality, tj. na to, jak tyto domy obohacují svoje městské okolí. A také uvidíme, že ničení kvalitních novodobých staveb je systémový problém vycházející ze současného myšlení společnosti.

Tradiční a moderní urbanismus


Transgas je typickým představitelem tzv. modernistického urbanismu. Jeho podstatou je (zjednodušeně řečeno) koncentrace většího stavebního objemu, ovšem při uvolnění okolí stavby. Naopak tradiční představa o městě znamená přiměřeně široké ulice – ne širší, než je nutně potřeba, jasně oddělené veřejné prostory a minimum zeleně. Pokud je tu nějaká zeleň, je vykázána do svého přísně vymezeného teritoria – tj. parku. Jednotlivé domy jsou poskládány do bloků, které vyplňují maximum své vymezené plochy. Volné prostory pak vznikají v soukromých vnitroblocích.
Modernistická představa o městech se zrodila takřka společně s funkcionalistickou architekturou – ve 20. a 30. letech minulého století. Byla reakcí na to, že při výzvách bouřlivě se vyvíjející průmyslové a individualistické společnosti již stávající tradiční forma měst není udržitelná. Na ulicích se pohybují i velmi rychlé dopravní prostředky – ano, říká se jim auta. Průmyslové provozy ruší svoje okolí, a proto je nutné přísně vydělit klidná a čistá místa, kde lidé budou bydlet a kde se budou rekreovat. A proto je nutné i domy stavět jinak – místo bloků jednotlivé domy uprostřed zeleně, přitom v dosahu kapacitních silnic. Typickými představiteli modernistické zástavby jsou panelová sídliště – velké domy mezi velkými plochami zeleně, silnic a parkovišť. A jsou jednoznačným důkazem, že zlatá éra modernistického urbanismu nastala nejen u nás, ale i všude na světě, včetně tzv. západu v 60. a 70. letech 20. století.
Transgas je jasným dítětem této doby. Odmítl se postavit do řady domů na Vinohradské. Jeho objemy se zkoncentrovaly a mezi nimi se uvolnil prostor, který architekti takříkajíc dali k dispozici lidu. Předpokládalo se, že těsně kolem Transgasu povede kapacitní dálniční přívaděč. Proto byly budovy snad více než pro pohled chodce komponovány pro pohled řidiče. Transgas se měl stát přechodem mezi tradičním urbanismem, jehož posledním článkem je funkcionalistická (sic) budova Českého rozhlasu a moderní Prahou symbolizovanou rušnými estakádami a solitérními budovami vysokého kulturního významu – jako Pragerovo tehdejší Federální shromáždění. Do modernistické „party“ měla být vzata i nadmíru solitérní, i když „kovaně“ historická budova Národního muzea.

Tradicionalistický konsenzus


Dědeček nechápavě kroutící hlavou, k čemu auta, když máme přece koně. Babička mluvící do duše své vnučce, aby se více oblékla - ne proto, že je chladno... Spory charakterizující celé bouřlivé 20. století se v opačné podobě, nicméně ve stejné podstatě, objevují i dnes, v už hodně rozjetém 21. století. Jde o věčný soubok mezi pokrokem a tradicí - myšlenky na lepší, uvolněnější, svobodnější svět spojené s jistou mírou buřičství versus umírněnost, spořádanost, pokora vůči autoritě a úcta k tisíciletému vývoji.
Mezi kolegy architekty se v dnešní době objevuje jasná shoda. A je to shoda na návratu k tradici. Převažuje názor, že modernistický způsob stavění byl historický omyl, neúspěšný sociální experiment, ba dokonce zločin na městech. Dobře fungující město lze vytvořit jedině podle po staletí prověřených zásad – z ulic, náměstí a bloků. Cokoliv se do tohoto schématu nevejde, je novotvar znásilňující ducha místa. Proč? Protože jedině tak vypadá lidskost, přece. A proto je tedy i správné bourat památky „zlé“ modernistické éry, aby se napravily škody jimi údajně spáchané.
Umělecké ideály architektů jsou pak ve zvláštní shodě s developery, jejichž přirozenou motivací je maximálně vytěžit potenciál místa – rozumějte, co nejvíce na tom vydělat. Zdálo by se, že modernistický „panelákový“ urbanismus je pro ně jako dělaný – všude nastavět co největší domy. Kdepak. Jak jsme říkali, předpokladem modernistického urbanismu je volný prostor kolem budov, navíc humanisticky ztvárněný (což přináší spíše náklady než výdělek). A tím pádem mnohem větší prostorové efektivity lze dosáhnout při tradiční blokové zástavbě.

Soulad, nikoliv nepřátelství mezi modernou a tradicí


Zmíněný tradicionalistický konsenzus je do velké míry oprávněný. Proměnit naše města v rozsáhlé oblasti osamocených budov v zeleni je nejen nemyslitelné, ale i krajně nepraktické. Předpokladem funkčního města jsou totiž krátké vzdálenosti. Zjednodušeně řečeno, aby na každodenních cestách mezi prací, bydlením, zábavou, nákupy, kulturou, za ostatními lidmi nebylo nutné absolvovat dlouhé túry – nebo spíše dlouhé cesty autem. Proto bez tradiční blokové zástavby s relativně krátkými ulicemi a velkou hustotou zastavění se jen tak neobejdeme. Modernisticky pojatá místa, jakým je třeba i Transgas, jsou však žádoucí modernistické oázy, které tradiční struktuře v mnohém pomáhají. Podívejme se, jak.

Modernistická místa oživují tradiční blokovou zástavbu. Transgas je výtvarně náročná architektura, která se do blokového uspořádání jednoduše „nevejde“. Musí vystupovat jako solitér, tudíž potřebuje prostor pro svoje vnímání a musí narušovat pravidelnou strukturu. Pokud by se město skládalo ze samých obyčejných, spořádaných a uměřených domů, pobyt v něm by vedl k duševní únavě. Lidově řečeno – k nudě. Proto mezi obyčejné domy patří i výtvarně výrazné stavby, které mají právo i na zdánlivě bezohledný vztah ke svému okolí.

Moderna odlehčuje tradiční strukturu. Tradiční urbanismus je založený na co největší prostorové efektivitě, tudíž i na minimalizaci veřejného prostoru. Člověk pohybující se ve vymezených veřejných koridorech se tak může cítit omezován. Modernistické stavby přinášejí žádoucí rozšíření veřejného. Vytváří místa, kde se může člověk zastavit, kde se můžou odehrávat spontánní aktivity a který vytváří další dodatečné průchody. Aspoň tomu tak mělo být i podle původního projektu Transgasu. Nicméně vývoj města tomu zřejmě tak nechtěl. Proto byla fontána u věžových domů dlouhodobě vypuštěná a průchod mezi Vinohradskou a Římskou neprůchozí.

Nefunkční veřejný prostor?


Dostáváme se k častému argumentu proti modernisticky utvářeným prostorům. A také k jednomu z hlavních argumentů pro zbourání Transgasu a jeho nahrazení „spořádanou“ architekturou. Onen veřejný prostor, který architekti tak velkoryse dali všem lidem, totiž nefunguje. Je to jen jakési nehostinné tmavé místo, které je dobré leda tak na rychlé zmizení z něj. Prostor je sice „ozvláštněn“ více výškovými úrovněmi a přechody mezi nimi. Ale kdo by tam chodil jen proto, aby zdolával ony přechody mezi výškovými úrovněmi?

Problémem však podle mě není samotná existence prostoru navíc, samotný fakt, že nějaké místo bylo dáno všem zadarmo – a proto to asi nefunguje, že? Problémem je nevyužitý potenciál místa.
Již jsme zmínili, že byly popřeny původní záměry: průchod s překonáním výškového rozdílu mezi Vinohradskou a Římskou ulicí, klidová zóna s fontánou. Dalším problémem bylo, že nebyl nikdy beze zbytku naplněn záměr na doplnění parteru obchody a jinými veřejnými aktivitami. Budova byla postavena pro dispečink plynovodu a pro kanceláře dřívějšího ministerstva paliv a energetiky – místo, které většina lidí navštěvovat nemusí. V porevoluční době sloužila jako sídlo zdravotní pojišťovny – také místo, které bychom nejraději navštěvovali co nejméně. Obchody a kavárny byly od začátku jakýmsi doplňkem, který se architekti snažili prosadit navzdory zadání. Při reálném provozu byl tlak na co největší omezení těchto přídavných provozů. Myslím si však, že větší tlak veřejných institucí na polyfunkční využívání místa a větší důraz na výběr nájemců obchodních prostorů by vedl k udržitelnému provozu.

Další věc je, že myšlenka modernistického volného prostoru pro všechny opravdu znamená to, co říká. (S trochou nadsázky – souvislost s idealistickou, nikoliv reálnou podobou komunismu). Je i na lidech, jak svůj veřejný prostor naplní. Je to prostor ideální pro pouliční umění, neformální akce pro rodiny s dětmi, setkání přátel takzvaně na tahu... Modernistický veřejný prostor ve své podstatě přímo očekává aktivitu zdola. Modernistický veřejný prostor není živý sám o sobě. Musí o něj společnost jevit zájem a musí být oživován.

Nedostatek zeleně


Jedním z hlavních „taháků“ nové stavby na místě Transgasu je vybudování zelených ploch. Na slovo zeleň veřejné mínění slyší. Je to jen dobře, protože existuje spousta dobrých důvodů, proč vytvářet ve městech zelené plochy.

Nejprve je nutné říct, že vysoký podíl zeleně je vlastní právě pro modernistický urbanismus. Byla to Le Corbusierova myšlenka, že vše, co dům vezme přírodě, je nutné nahradit – zeleným prostorem okolo domu, zelenou střechou a pokud možno i zelení pod domem stojícím na nohách. Byla to opozice proti tradičnímu urbanismu, který zeleň vykazuje do přísně ohraničených parkových ploch a na obyčejných ulicích a náměstích toleruje maximálně aleje – tj. sem tam nějaký strom.

Zde vidíme paradoxní situaci, kdy kritika modernistického Transgasu je zcela oprávněná. Na místě chybí zeleň. A převažující beton je jednou z hlavních věcí, která sráží atraktivitu prostoru. Proto pokud chceme Transgas udržitelně provozovat další dlouhá léta a chceme z něj udělat příjemné místo k pobytu, musíme začít diskuzi, jak sem dostat zeleň. Bude to bezesporu zásah do historické autenticity stavby. Bude to výrazný zásah, který zbaví dům části své monumentality. Nicméně, podle mého osobního názoru - zájem na lidském působení místa převažuje nad zájmem neposkrvněného zachování památkové hodnoty. Proto bychom se po úspěšné záchraně stavby měli vážně zabývat otázkou zeleně.

Transgas byl navrhován pro již neexistující situaci


Další, zdánlivě pádný argument pro to, proč smysl existence Transgasu pominul a nemáme tedy důvod jej dále nechávat stát. Jak jsem již zmínil, Transgas byl navrhován především jako součást prstence mimořádně významných moderních budov - vizitka Prahy pro přijíždějící po pražském vnitřním okruhu. Trochu jako vídeňská (nebo brněnská) Ringstrasse, ovšem na koukání z jedoucího auta namísto koňského povozu. Součástí této koncepce měla být celková asanace pásu města kolem okruhu, včetně bourání cenných historických budov.

Je velké štěstí, že tento bezesporu urbanistický zločin nebyl spáchán. Respektive, byl spáchán jen z části v podobě pražské magistrály. Jak moc je magistrála potřebná a nenahraditelná, přenechejme povolanějším. Pro naše úvahy je důležité, že tu je a nejspíš ještě i dlouho bude. Stejně tak architekti při navrhování Transgasu vycházeli z místní situace, která už tu byla, a z koncepce, která byla dána shora a o které nemohli rozhodovat. Museli vynaložit své nejlepší tvůrčí síly k tomu, aby se jí přizpůsobili. Tudíž nelze vinit architekty, potažmo dům z podílu na zločinu zvaném dálnice přes Prahu.

Je také přirozené, že zatímco domy stojí, jejich okolí se mění. Pokud je dům flexibilní a nadčasový, bez potíží přežije i bouřlivé změny ve svém okolí. Toho je Transgas bezpochyby schopen. Jediné, co k tomu chybí, je vůle. Změny okolního prostředí dost často nejsou pro dům cestou k horšímu. Nýbrž pomáhají mnohé negativní zlepšit. Jižním směrem od Transgasu byl na počátku našeho století postaven kancelářský blok „žehličkovitého“ půdorysu. Transgasu významně pomohl. Odstínil jej totiž od rušné magistrály. A zároveň, i díky úspěšné kavárně ve svém přízemí, přitáhl do prostoru lidi. Že je Transgas sevřený mezi dva bloky a zůstala tak nenaplněná jeho původní idea jako přechod mezi sevřenou a volnou zástavbou? Jednoduše, člověk míní a životní realita mění – což je naprosto normální. Jisté je, že novostavbou u magistrály nebylo domům Transgas nijak ublíženo. S „nově tradičními“ domy se sžili s noblesou sobě vlastní. Díky tomu plní úlohu vlastní modernistickým stavbám uprostřed tradičních měst – odlehčovat sevřenou zástavbu.

Transgas byl změněn, autenticita je fuč


A nakonec "uzemňující" otázka: Co vlastně chcete zachovávat, když dům byl podstatně změněn v 90. letech a moc původního se z něj nedochovalo? Z interiéru zmizely mnohé výtvarné detaily, dům dostal nepůvodní obvodový plášť a někdejší open-space kanceláře na celé patro byly rozpříčkovány.

Předem je nutné se podívat na celý dům, respektive komplex domů. Změnil se výrazně oproti historickým fotografiím z doby těsně po dokončení? Nezměnil. Jistě, výplňové prosklené fasády jsou trochu jiné. Jinak je tu vše, i s přiznanými masivními ocelovými nosníky, „čepičkami“ věžových domů i masivního potrubí jako výtvarného leitmotivu. Modernistické stavby často mívají oproti těm historickým tu vlastnost, že celek je důležitější než detail. Zatímco staré zámky a kostely obvykle mají tvar typický pro svoji dobu a obdivujeme na nich ztvárnění v malém měřítku. Hmotový a konstrukční koncept má u novodobých staveb větší význam než fasáda, než výzdoba. Proto podle mého názoru je změna členění fasády zásahem, který mění památkovou hodnotu stavby jen nepatrně. A když už tedy – současný obvodový plášť je dosloužilý z hlediska tepelné ochrany, máme přece šanci jej vyměnit – za takový, který bude svým členěním a profilací lépe odpovídat původnímu stavu.

Další důležitá věc je, že nejvíce uměleckých děl zmizelo rukou současného majitele. Je to běžný postup, jak obhájit destruktivní záměr a zabránit zpamátnění budovy, které je samozřejmě developerovou noční můrou. Stejně se tak dělo v nedávno zbouraném Hotelu Praha. A děje se to i v budovách, které sice nejsou ohrožené bouráním, ale necitlivým přístupem. Původní vybavení světoznámého karlovarského hotelu Thermal se již dávno stalo lukrativním zbožím a nyní zdobí obývací pokoje prominentů. Transgas má však jedno velké štěstí. Značná část umělecké výzdoby, vlastně celý umělecký koncept, je tvořen samotnou konstrukcí budovy a nedá se z ní jen tak sebrat a odvézt. Jde o pověstné zábradlí z tlustých plynovodních trubek, točité schodiště, betonová sedla pod terasou, ostatně celá přiznaná ocelová nosná konstrukce věžových domů. Proto, i přes nezanedbatelné ztráty, můžeme hrdě prohlásit, že gros uměleckého konceptu zůstalo zachováno.

Pak je tu ještě hledisko změněné dispozice a nepůvodních úprav. O tom jen krátce, protože je to opravdu ta poslední věc, kterou se můžeme zabývat. Není totiž těžké přijít na to, že nepůvodní příčky dělící patra věžových domů na spoustu malých kamrlíků lze jednoduše vybourat. A odhalit tak původní konstrukci s Vierendelovými nosníky na výšku celého patra. Pokud si provoz vyžádá rozdělení prostorů, lze tak učinit po vzoru vily Tugendhat lehkými, přemístitelnými příčkami. Stejně tak lze snadno odstranit tuctové kazetové stropy, všudypřítomné vertikální žaluzie a další „hity“ devadesátých let.

Co říci závěrem? Moderní architektura v posledních letech nenávratně přišla o spoustu kvalitních staveb z opomíjeného období zatíženého vzpomínkami na totalitní reřim. Ve všech případech, i teď v případě hrozící demolice Transgasu jde o destrukce, které jsou naprosto zbytečné a motivované pouze maximalizací zisku. Obhajoba destruktivních zásahů je jako téměř vždy ideologická a postavená na vágních, snadno vyvratitelných tvrzeních. Nejedná se o vadu, nýbrž vlastnost naší současné společnosti. Již delší dobu, přibližně od „postmoderních“ 80. let jsme svědky obratu společnosti od dřívějšího technooptimismu a víry v lepší budoucnost směrem k tradicionalistickému smýšlení. Pochopitelně, současně stavěné domy jsou většinou ztvárněné jako moderní, v čistém, minimalistickém stylu. Ona čistota a uměřenost je však výrazem konzervatismu, nikoliv jeho protiváhou, nikoliv kompromisem s modernou. Funkcionalismus, jakkoliv ve své době revoluční a pokrokový, byl srovnán do latě a oblečen do fraku. Možná je můj názor opravdu „močením proti větru“. Možná opravdu nezbude než „přece mít rozum“ a smířit se s duchem doby. Nicméně, myslím si, že i proto bychom ryze modernistické památky měli chránit. Připomínají totiž myšlení, u kterého by byla škoda, když by ze společnosti vymizelo.

 ©2006-2015 Martin Švec | Napište mi | Administrace